Arad (2012)

Arad je důležitým průmyslovým centrem a dopravním uzlem na řece Mureš a v bezprostřední blízkosti hranic s Maďarskem. Údaje o počtu obyvatel se různí mezi 150-190 tisíci. Tramvajový provoz, respektive koňka, fungovala v letech 1869 - 1923. Elektrická tramvaj na jediné trase pak jezdila od roku 1946 a mohutný rozvoj nastal až v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

O Aradu jsem již před mnoha lety slyšel mnohé zajímavosti o romantických vesnických tratích a vozech v nevalném stavu. Než jsem toto rumunské město navštívil, mnohé se však již změnilo. Samozřejmě k lepšímu, což je pro budoucnost tohoto tramvajového provozu jedině dobře, avšak původní atraktivita pro tramvajové turisty "ze západu" již mizí.

Většina tratí v centru města je ve velmi dobrém stavu po rekonstrukci, nebo rekonstrukce štědře podporované dotacemi z EU probíhají. Rovněž některé jednokolejné úseky, kde se ještě před pár lety pohupovaly tramvaje po kolejích po straně blátivé ulice (linka č. 6 do Piata Gai) jsou po rekonstrukci. Jednokolejka zůstala, ale díky delším intervalům ubyla výhybna a trať je aktuálně v poměrně dobrém stavu.

Se zajímavým skanzenem se však setkáme na kolejích. Vozový park se skládá z vozů mnoha typů z různých německých a rakouských měst. Nechybí ani vozy T4 české výroby např. z německého Halle. Mnohem větší zastoupení však mají různé typy vozů Duewag. Uvnitř vozů se můžeme setkat s původními německými tarifními informacemi z devadesátých let (ještě v DM), přepravními podmínkami a vidět tak můžeme i schéma sítí z těchto měst: Stuttgart, Mannheim, Ludwigshafen, Essen, Innsbruck a další. Příkladem je pohled do interiéru jednoho vlečného vozu z Mannheimu. Za povšimnutí stojí i jednoduše rekonstruované osvětlení, se kterým se setkáme i u nás, ale rozhodně ne v tramvajích.

Některé vozy mají na sobě dokonce kromě původních evidenčních čísel i původní celovozovou reklamu, jako tento z rakouského Inssbrucku (vlevo). Vůz vpravo pochází dle loga dopravce také z Innsbrucku a dokonce jsem jej před lety ve svém původním působišti zachytil (foto zde).

Jak jsem zpočátku psal o rekonstruovaných tratích, tak s exotickou tramvajovou romantikou se v Aradu přeci jen ještě setkáme. Lahůdkou je příměstská trať vedoucí přes několik vesnic do obce Ghioroc. Ta vznikla adaptováním železniční trati do tramvajového systému v letech 1977-1983 v souvislosti se stavbou nedalekého chemického závodu. Trať je zpočátku dvoukolejná a do obce Vladimirescu, kam zajíží více linek a spojů, velmi frekventovaná. Pár kilometrů za ní odbočuje trať k chemickému závodu a dále již pokračuje jednokolejka přes Mandruloc, Cicir a Sambateni do Ghirocu. Délka příměstské trati je přes dvacet kilometrů. Tramvajová trať není v celé délce již v ideálním stavu a tak se na ní vozy při svižné jízdě pěkně houpají. Na konečné v obci Ghiroc se soupravy otáčí na trojúhelníku před kostelem.

Ještě se na závěr podělím i o zpestření z naší zpáteční cesty z Ghirocu. Svižná, ale na místí zvyklosti zase ne neobvyklá jízda stuttgartské soupravy skončila již v obci Sambateni. Po několika ránách a kouřových signálech nám bylo jasné, že jsme přišli o sběrač, který patrně díky rozhoupání vozu zachytil za něco, za co neměl a strhnul tak nejen sebe, ale i trolejové vedení. Vystoupili jsme tedy s nedůvěrou kolem popadaného vedení, chvíli jsme na místě fotili a když jsme viděli, že většina cestujících zmizela stopem, či jiným druhem dopravy, pochopili jsme, že náhradní autobusová doprava se tu asi konat nebude a zpět do Aradu se vydali taxíkem, kterého nám naštěstí řidič ochotně zavolal.

V Aradu jsem byl pouze jeden den a určitě se sem budu chtít podívat znovu. V roce 2013 se předpokládá dodání prvních nových nízkopodlažních tramvají Imperio Eco.

Další navštívené rumunské tramvajové provozy

Úvodní stránka